klub samojedú

Výchova samojeda

Výchovu samojeda je možné bez přehánění přirovnat k výchově dítěte. Pokud si pořídíte štěňátko, pořizujete si do rodiny malé dítě, které se vám bude neustále plést pod nohy, neustále vás bude tahat za nohavice, abyste si s ním šli hrát. Štěňátko nic nenechá na svém místě a vlastně ani dospělý samojed. S výchovou je dobré začít od útlého věku. Bez problému zvládne povely: sedni, lehni, zůstaň, fuj, ke mně, pokud jej motivujete pamlsky. Výcvik je dobré provádět velmi krátce, jen po dobu, po kterou pes z výcviku projevuje radost. Nejdůležitější povel pro samojeda je povel „ke mně!“. Jelikož je velmi samostatně myslící tvor, je pro něj přivolání tak trošku problém. Ve své hlavince si sestaví žebříček hodnot možných realizovatelných úkonů a bohužel povel „ke mně“ většinou zařadí na poslední místo. Rozhodně nejdůležitější pro něj je lov myšiček, poté je třeba prohnat tu srnku, která tak drze vykukuje ze křoví a možná, když cestou zpátky nepotká zajíce, vyplní váš povel. Při vycházkách do přírody je nejlepším řešením mít ho na vodítku. Možnost stopovacích nebo samonavíjecích vodítek dá samojedovi velký prostor k vyběhání. Poskytnutím volnosti (ve smyslu nechat jej běhat bezvodítka) samojedovi spíše ubližujete, než byste mu poskytovali možnost k vyběhání. Když totiž běhá na volno, musí u toho přemýšlet - co, kde a jak. Tím se zvyšuje jeho touha po samostatnosti. Může se stát, že časem svého pána začne na procházkách ignorovat a přestane vás vnímat jako svého páníčka a vůdce smečky. Navíc je to původně i lovecké plemeno a lovecké pudy u něj přetrvávají dodnes. V horším případě bude jeho touha po volnosti tak velká, že využije každé chvilky, aby jí dosáhl. Buď uteče při vycházce, nebo pootevřenou brankou, podhrabe se pod plotem, „vyrobí“ díru v plotě, prostě jeho fantazii se meze nekladou. Samojed potřebuje být se svým páníčkem svázaný poutem, a to samozřejmě poutem citovým, ale i poutem „vodítkovým“. Tím, že ho máte na vycházce na vodítku, dáváte mu najevo, že vy jste jeho pán a vůdce smečky. Na vodítku jej můžete jednodušeji ovládat, hrát si s ním, povídat si (samojed je velmi pozorný posluchač) a navíc trénovat přivolání. Možná si budete myslet, že mu berete volnost. Naopak, tím, že jste spolu „svázáni“ vodítkem, na sebe působíte, ovlivňujete se navzájem. Samojed musí daleko více přemýšlet, jak má na vodítku chodit, aby vás „neprotáhnul“ kaluží nebo křovím. Více vnímá vaše slova a může na ně reagovat. A v dospělosti třeba zvládnete i to, že se váš pes naučí chodit bez vodítka aniž by utekl. I takové výjimky existují. Daleko více vyžití, než pouhé bezmyšlenkovité běhání na volno, poskytnete samojedovi prostřednictvím jakékoliv činnosti, např. házením balónku, přetahováním se, samozřejmě také některým kynologickým sportem jako je třeba agility (dráhu si můžete postavit i na zahradě) aj. Nejdůležitější je mít na mysli, že vodítkem můžete svému samojedíkovi zachránit život, nejen před myslivci, pokud vám uteče v lese, ale i před vběhnutím pod auto nebo vlak. Samojed je schopný během krátké doby uběhnout desítky kilometrů a vzhledem k tomu, že je velmi důvěřivý, může se při svém útěku snadno zaběhnout k jinému domu, k jiným lidem, kteří nemusejí být ochotni učinit oznámení o nalezeném pejskovi a vy můžete o svého přítele navždy přijít.

Samojedi dokáží žít v nejrůznějším prostředí. Ideální je pro ně domek se zahradou, kdy mají přístup do domu. Avšak umí se přizpůsobit i životu v bytě, když jim je pohyb po zahradě vynahrazen dlouhými procházkami, návštěvami cvičiště nebo jinou činností. Rozhodně to není pes, který by mohl celodenně žít zavřený v kotci. Také není na místě si myslet, že pokud má samojed k dispozici velkou zahradu, jinými slovy, pokud jej „odložíte“ na zahradu, může být spokojený a šťastný. Samojed potřebuje cítit vaši přítomnost, vaše pohlazení, polaskání, pročesávání srsti... Je nadšený jakoukoliv hrou a činností. Samojed je jako dítě, které touží být se svou rodinou, kterou bezmezně, oddaně a nekompromisně miluje. Milujte i vy svého samojeda!